Slovník pojmů
V našem slovníčku najdete srozumitelné vysvětlení klíčových pojmů ze světa gotiky. Ať už se jedná o architektonické odborné termíny, historické souvislosti nebo regionální zvláštnosti – získáte tu rychlý přehled a užitečné základní informace.
Vyvýšený čtecí pult v křesťanských kostelech, z něhož jsou přednášena biblická čtení a evangelium.
Soustava oblouků na pilířích (pilířová arkáda) nebo sloupech (sloupová arkáda).
Jednobarevná nebo vícebarevná povrchová úprava nábytku, kostelního vybavení, soch či architektonických prvků
Odvozeno z latinského výrazu „chorus psallentinum“, původně označujícího prostor chórových lavic před hlavním oltářem. Od 14. století bývá příležitostně používán pro celé kněžiště. Identický termín, široce zavedený v dějinách umění a architektury od 19. století, popisuje nejčastěji východní část kostela, jejíž pravoúhlý půdorys bývá ukončen apsidou nebo polygonálním závěrem a která je od lodi oddělena chórovou přepážkou. Zahrnuje prostor pro sborový zpěv a modlitbu duchovenstva a mnichů, stejně jako přilehlý presbytář.
Kamenná přepážka mezi kněžištěm a lodí kostela.
Stěny a fasády staveb jsou tvořeny z pálených částí z hlíny. Pokud se používají jako dekorativní prvky, nazývají se terakota.
Protáhlé, vícedílné kněžiště kostela, které je přímo spojeno s hlavní lodí nebo příčnou lodí a obsahuje hlavní oltář a prostor pro duchovenstvo.
Speciální typ vřetenového schodiště, u něhož schody uprostřed nejsou připevněny ke sloupu (vřetenu), ale obepínají dutý prostor.
Vyvýšená vestavba, otevírající se do hlavního prostoru, připojená k vnější zdi a přístupná schodištěm. V kostelní architektuře se tato část obvykle nachází na západě nad západním portálem nebo nad bočními loděmi.
Původně dílo, které spojuje různé, vzájemně se doplňující umělecké formy do nedělitelného celku a oslovuje všechny smysly. Tento koncept vznikl na konci 18. a začátku 19. století v období romantismu a později se rozšířil do architektury, kde definuje utváření budovy a jejího vybavení i výzdoby jako určité estetické jednoty.
Původně převážně hanlivý termín pro „barbarské“ výtvarné umění středověku v protikladu k idealizovanému klasickému starověku. Od 18. století byl tento termín, odvozený od germánského národa Gótů, interpretován stále více pozitivně. Jako dobový termín označuje evropské umění od poloviny 12. století do začátku 16. století, které následovalo po románském období a bylo nahrazeno renesancí. Slohový termín označuje rejstřík forem, stále více přijímaných ve všech výtvarných oborech, který vychází z francouzské architektury 12. a 13. století. Typickými architektonickými prvky gotického slohu v jižních Čechách a Mühlviertelu, který se naopak často odchyluje od francouzské katedrální gotiky, jsou dvoj- nebo trojlodní haly, síťové klenby, hvězdové klenby, opěrné pilíře a lomené, sedlové a kýlové oblouky, stejně jako výzdobné formy jako jsou kružby, slepé kružby nebo krabi.
Vícelodní prostor, ve kterém jsou všechny lodě (střední a boční) stejně vysoké.
Myšlenkový proud 19. a počátku 20. století, který se v rámci evropského umění a architektury navrací ke stylovým formám a idejím minulých období, takže vytváří tzv. neostyly, jako je neorománský, neogotický, neorenesanční nebo neobarokní.
Zdobený vrchol sloupu, pilíře nebo pilastru.
Historický stavební způsob, v němž svislé zatížení budovy nesou vysoké, průběžné dřevěné sloupy.
Klenba s hvězdicovitým uspořádáním žeber. Na rozdíl od křížové klenby často schází rozdělení na jednotlivá pole.
Obvykle geometricky konstruovaná značka, kterou kameníci od středověku tesali do opracovaných kamenů. Mohla sloužit k vyúčtování mzdy, kontrole kvality nebo jako autorská signatura.
Též: kostnice. Úložiště kostí zrušených hrobů na hřbitově kostela.
Stavba, jejíž klenba spočívá na přízedních pilířích. Prostory mezi pilíři mohou dosahovat plné výšky interiéru nebo mohou být nižší a s okny nad nimi. Tyto prostory jsou často rozděleny emporami.
Gotický dekorativní prvek v podobě svraštělých listů na hranách fiál a vimperků.
Podoba oltářního nástavce s pevnou střední skříní a pohyblivými bočními křídly.
Klenba nad čtvercem nebo obdélníkem se dvěma diagonálně se protínajícími žebry.
V půdorysu kruhově zakřivená žebra pozdně gotických kleneb.
Gotická výzdobná forma složená z kamenných článků ve tvaru geometrických tvarů, používaných k rozdělení ploch, nejčastěji vrcholů oken.
Hrotité završení oblouku sestávající ze dvou protilehlých oblouků ve stvaru písmene S.
Menší vedlejší klenba, která obvykle protíná větší hlavní klenbu v pravém úhlu.
Též: krásný sloh nebo internacionální gotika. Evropský slohový proud gotiky, jehož projev lze nalézt v dílech vzniklých přibližně od roku 1380 do roku 1430 a který se vyznačuje měkkými, splývavými záhyby rouch postav a jejich mírně protáhlými těly s půvabnou křivkou ve tvaru S.
Vrcholový prvek oltářní skříně v gotickém i neogotickém slohu. Obvykle se skládá ze štíhlých fiál, baldachýnů a soch.
Někdy též: novogotika, příp. zastarale a hanlivě: pseudogotika. Termín pro opětovné použití gotických slohových prvků ve výtvarném umění, zejména v kontextu historismu 19. a počátku 20. století.
Sochařské znázornění ochranných postav po stranách kněžiště nebo křídlového oltáře, symbolicky chránící oltář před zlem. Často se jedná o anděly, světce nebo patrony kostela.
Svislý nosný prvek s osmibokým průřezem a osmi stranami stejné délky.
Svislý zděný podpěrný prvek na čtvercovém, obdélníkovém, polygonálním, kruhovém nebo jiném půdorysu, s hlavicí a patkou nebo bez nich. Může stát volně nebo v různé míře vystupovat ze zdi či rohu (čtvrtpilíř, půlpilíř, rohový pilíř).
Úsek klenby příčně oddělený meziklenebními pasy. Křížově a hvězdově zaklenuté prostory obvykle mívají více na sebe navazujících polí.
V architektuře je polygon (mnohostěn) dvourozměrný, uzavřený geometrický útvar skládající se z rovných zalamovaných stran, který se v gotické architektuře často používal jako půdorysné řešení pro závěr kněžiště.
Též: polygonální závěr. Kněžiště kostela, jehož východní konec není zaoblený, ale mnohostěnný. Časté jsou závěry na půdorysu pěti či tří stran osmiúhleníku.
Základna oltářního nástavce.
Též: kněžiště. Část kostela vyhrazená pro kněze, nacházející se v prostoru hlavního oltáře.
Štíhlý, sloupovitý výstupek stěny nebo pilíře, který se obvykle nachází před jádrem stěny nebo pilíře a pokračuje jako žebro v křížové nebo síťové klenbě.
Též: vtažený pilíř. Pilíř pro podepření klenby vystupující ze zdi v interiéru stavby.
Místnost, jejíž klenba je podepřena pouze jednou volně stojící podporou, sloupem či pilířem. Z této centrální podpory se žebra klenby rozprostírají do rohů a stěn místnosti.
Termín odvozený od souhrnného označení románských jazyků označuje od 19. století uměleckohistorické slohové období evropského středověku, které trvalo přibližně od let 900/1000 do poloviny 13. století a umožnilo přežívání prvků starověké římské architektury ve více či méně pozměněné podobě. Typickými rysy románských budov jsou blokovité formy, dále půlkruhové oblouky, hřebínkové klenby, krychlové hlavice, mohutné sloupy a silné kamenné zdi.
Složité pozdně středověké zakončení pilířů, v němž se žebra klenby shromažďují v jakémsi pouzdře a obklopují pilíře takovým způsobem, že již není rozeznatelné, kde a jak pilíře přecházejí do základny klenby.
Střecha se skládá ze dvou šikmých rovin.
Vodorovný dveřní nebo okenní překlad, podepřený v rozích dvěma vypouklými konzolami.
Klenba se žebrovou strukturou ve tvaru sítě. Na rozdíl od křížové klenby často u ní schází rozdělení na jednotlivá pole.
Pozdně gotická podoba klenby s hluboce prořezanými, miskovitými prohlubněmi (tzv. sklípky), které jsou od sebe odděleny ostrými hroty.
Soustava kružeb bez prolomení otvorů, často členící povch stěny.
Též: pseudobazilika. Přechodná forma mezi bazilikou a halovým kostelem. Vícelodní prostor s mírně vyvýšenou střední lodí, ale bez oken v horní části stěn, protože střední loď společně s bočními je kryta jedinou střechou.
Důsledná převaha jednoho historického architektonického stylu uměleckých prvků budovy nebo celku staveb, bez vstupů z jiných období nebo následných úprav, které by narušovaly celkový výraz. Tento termín je úzce spjat s architektonickou teorií 19. století, jelikož stylová čistota byla v historismu (zejména v neogotice) považována za estetický a morální ideál. V současné památkové péči a dějinách umění je však tento koncept předmětem silné kritiky, částečně kvůli související destrukci ostatních částí stavby a vytváření romantizujících „ideálních“ celků.
Středový kámen v nejvyšším bodě (vrcholu) oblouku, kupole nebo žebrové klenby.
Umělecky ztvárněná, uzavíratelná schrána pro uložení posvěcených hostií. Pokud má podobu baldachýnu podepřeného sloupy nad oltářem, je nazývána jako ciborium.
Též: vítězný oblouk. Dělící oblouk mezi lodí a kněžištěm.
Výzdobná forma kružby tvořená třemi spojenými třičvrtěkruhy, která se od období vrcholné gotiky objevuje především jako výplňový obrazec kruhu a později také sférického trojúhelníku.
Konstrukční systém vzniklý souběhem tří klenebních žeber do jednoho bodu. Trojpaprsek se často objevuje u tzv. obkročné klenby nebo v závěrech chrámů.
Střecha se šikmými rovinami na všech čtyřech stranách.
Nejspodnější část klenebního žebra.
Profilovaný prvek členící klenbu.